Z Prahy jsem vyjel 1. června 1999 přes Náchod do Polska a pokračoval přes Wroclav, Lodž do Brestu, kde jsem přejel hranice do Běloruska.
Dále po dálnicí přes Minsk a po přejezdu ruských hranic přes Smolensk do Moskvy. Dále přes Nižnyj Novgorodsk a Samaru do Ufy. Po přejezdu Uralu před Čeljabinskem jsem odbočil doprava po místních cestách na Trojsk, kde jsem přejel do Kazachstánu. Přes Kustanaj do Astany a k jezeru Balchaš.Po vedlejších cestách na Biškek, který jsem minul na radu místních. Potom jsem pokračoval na bývalé hlavní město Almaty. Dále Z Almaty jsem jel do Žarkentu a hranici jsem překonal v Choprosu.
Z Prahy jsem vyjel 1.6.1999, přejezd do Číny 23. 7. 1999 a do Pekingu jsem přijel 24. 9. 1999 a odletěl 30. 9. 1999. Najel jsem přes 12 200 km, které jsem ujel za 115 dnů. Průměr za den byl 106 km. Protože jsem nejel každý den kvůli opravě kola a počasí, tak ve skutečnosti jsem ujel za den v průměru více. V bývalých zemí Sovětského svazu jsem nepotřeboval víza. První a zároveň poslední vízum jsem použil až v Číně.
Moskva – Rudé náměstí.
Ještě mám helmu o kterou jsem v noci přišel díky personálu hotelu. Za den jsem najel díky zabloudění a nenapsání adresy hotelu přes 160 km. Automobilový provoz je v Moskvě úděsný. Nic takového jsem v jiném velkém městu nezažil.
Tatarstán.
Muslimská země uprostřed Ruska. Chtěl jsem v jednom městečku kouipit chleba, ale jakmile zjistili, že mluvím rusky, tak řekli, že je pouze tvrdý. Ten jsem koupil a vzápětí přijel řidič ve Volze s místním papalášem, který mě pozval na oběd. Řidič skočil do obchodu a chleba vyměnil za úplně čerstvý. Přeci jenom i v Tatarstánu fungovala Gastěprijemnost.
Těsně před Ufou – hlavním městem Baškiristánu. Obyvatelé byli spokojeni s místními dopravními policisty. Ti vybírali pokuty jen za dopravní přestupky.
Přechod z Ruska do Kazachstánu za Trojskem. V Trojsku mne zastavil pekař a dal mi 8 cihel Moskevského chleba. HJrozně si stěžoval na místní mafii. Dva chleby mám připevněny na boku bagáže.
Přechod z Ruska do Kazachstánu za Trojskem.
Hned zamítli, že uděláme skupinové foto. Když jsem se jim vysmál, že na všech hranicích jsme udělali společné foto a že budou první, tak otočili. Projel jsem a asi po 2 kilometrech mě dojel pohraničník, že musím otočit, protože mě zvou na jídlo. Dojel jsem k buňce, která je na snímku vpravo. Nakázal majiteli restaurace ať mi dá jídlo. V nabídce byl i kotlet, kotletu jsem si vybral a dostal karbanátek. Na hranicích projíždějící řidiče obrali o všechno o co mohli.
V Trojsku mne zastavil pekař a dal mi 8 cihel Moskevského chleba. Hrozně si stěžoval na místní mafii. Dva chleby mám připevněny na boku bagáže.
V roce 1954 Chruščov zahájil na celinách gigantický zemědělský plán. Šlo o obdělávání celin – travnatých stepních ploch. Byly vybudovány zemědělské podniky o výměře přes 10 000 hektarů. Obrovské kravíny byly vizitkou těchto podniků. Půda se přestala obdělávat v sedmdesátých letech, všechny kravíny byly zničeny při odtrhnutí Kazachstánu od Ruska. Na snímku stav jednoho kravína.
U jezera Balchaš se u mne zastavilo osobní auto s vozíkem. Otec se syny vozil k Astaně ovoce a zeleninu. Dohodli jsme se, že je navštívím v jejich vesnici, která byla asi 40km u Biškeku. Muslimská rodina s neslyšícím otcem, pracovitou matkou a dcerou a poflakujícími čtyřmi syny.
Po přejezdu hranic do Číny jsem asi po dvaceti kilometrech narazil na Číňana, který na kole objížděl celou Čínu.
Startoval na jihu poblíž Kantonu, odkud pocházel a jel do Tibetu a dál podél hranic s Kyrgystánem a Kazachstánem. Byl to železničář, vysvětlil smi posunky jak číňané zničí američany a když jsme si zazpívali internacionálu, věděl, že jede se spřízněným soudruhem. Měl fotky z tibetských sedel z výšky přes 6 000 metrů. Kolo bez přehazovačky jelo v pohodě po rovině a mírném zvlnění, do kopců běžel a kolo tlačil. Na rámu připevněný jednoplášťový stan, který ho proti dešti nechránil. Vezl automobilovou pumpu se zteřelou hadičkou, když potřeboval dofouknout, bral si moji pumpičku. Maskáče nesundal ani v největším vedru.
Různých restaurací bylo dostatek a v pouštích některé byly otevřené nepřetržitě. V ujgurských oblastech byly názvy dvojjazyčné. Převládala těstovinová jídla, na rýži jsem narazil až na konci cesty poblíž moře.
Kazaši patří k posledním etnikům v Číně žijícím ve volné přírodě. Tady stoupu k jezeru Sayram, které je ve výšce 2072 metrů. Tato krajina patří k nejhezčím v Číně. Z celkového počtu 1 milion jich na 40 tisíc stále žije tradičním způsobem ve volné přírodě, nejvíce u jezera Sayram v autonomní oblasti Sin-iang. Z Almaty jsem jel do Žarkentu a hranici jsem překonal v Choprosu.
Mezi Urumqi a Turpanem se jede přes 100 km podél Flaming Mountains. Číňan už mě měl plné zuby. Na papír jsem mu namaloval 130 km, že pojedeme denně. Neustále ukazoval, že je horko, nebo fouká protivítr. Já jsem cyklocomputer a každé odpoledne se díval kolik jsme ujeli. Tak každý den po ujetí 30 km jsem zresetoval denní km a odpoledne po falešném ujetí 100 km jsem svolil k ukončení denní kilometráže. Ale v Urumqi si spočítal, že tam jsme velmi rychle a že jsme denně ujeli 135 km. Svoji nasranost dal najevo a poté co mě nechal jet špatnou silnicí jsem zažil pár nejhorších dnů mé cesty.
Mezi Turpanem a Hami další turistickou atrakcí jsou jeskyně Tisíce Buddhů.
Musel jsem odevzdat foťák, ale jak kresby a skulptury Buddhy stály za to.
V srpnu, kdy jsme projížděli oblastí za Lanzhou už bylo většinou po sklizni.
Klášter Shaolin poblíž Zheng zhou je znám především výukou bojového umění Kung – fu. Číňané se nepářou s památkami. Za kulturní revoluce většinu zničili a pak je znovu postavili, když zjistili turistický zájem. Bohužel je postavili z betonu. V Shaolinu je vše podřízeno komerci, na jejich „spartakiádním stadionu“ to bylo zřetelně vidět. Návštěva Shaolinu to bylo velké zklamání.
Žluté moře – nejvýchodnější část mojí cesty.
Celý den i noc tam hlídali sádky, ve kterých pěstovali ryby. Hlídači se o mě vzorně starali.
Čínská zeď v Mutianyu kolem 100 km od Pekingu. Na zeď je možné vyjet lanovkou.
Do Pekingu jsem přijel osm dní před padesátým výročím založení ČLR. Vše se chystalo k výročí, na ulici nesměly být stánky s občerstvením.
V Pekingu v září 1999 po 12 200 kilometrech, které jsem ujel za 115 dnů. Průměr za den byl 106 km. Protože jsem nejel každý den kvůli opravě kola a počasí, tak ve skutečnosti jsem jel více. Na snímku před Chrámem nebes v Pekingu.
“SE SEŠITOU HLAVOU JSEM MEDITOVAL NAD TÍM, CO BY SE SE MNOU STALO, KDYBY MĚ TEN BLBOUŠ TOU CIHLOU ZABIL…”
KOUPIL JSEM LEHOKOLO A VYRAZIL Z PRAHY DO ČÍNY.
Po sametové revoluci mne přestalo bavit focení lezců. Hledal jsem nové výzvy a začal jezdit po světě – na lehokole. Drsný přístup, kterým jsem ničil svoje kamarády během focení přeskoků z věže na věž (psala o tom EMontana zde), zachoval a aplikoval ho sám na sebe.
Vyrážel jsem bez podpory, bez jídla a sám. „Prostě maso,“ zašklebil jsem se.
V suterénu svého bývalého litografického studia na pražské Letné jsem vyprávěl Standovi Mitáčovi o nejsilnějším zážitku svého života – sólocestě do Pekingu.
Pojal jsem vyprávění trochu nespisovně a hovorově.
Ta cesta byla „maso“, se dá napsat, ne?
To určitě. Dodnes nechápu, jak jsem to mohl udělat. Fakt to nechápu. Odjel jsem s naprosto minimální zátěží. Malinkatý brašny, stan, karimatku, spacák a trošku oděvu. To bylo všechno. Nikdy jsem nikam nejel tak nalehko jako do Číny.
Aspoň nějak ses připravoval? Mapy z domova, zkušenosti od jiných lidí…
Nijak. Objednal jsem si lehokolo, vyzkoušel ho a pak jsem prvního června vyjel.
Měl jsi s sebou vařič?
Ne, žádnej vařič, žádnou misku. Nic jsem neměl. V těch úrodnejch rovinách jsem se naposledy najedl ve dvanáct. Pak už tam nebyly žádný hospody.
Kolik sis tam vezl peněz?
Vezl jsem si hodně. Asi čtyři tisíce doláčů. Prachy jsem měl nahoře v bagáži. Kolem tebe se vždycky seběhlo tolik Číňanů, že se nedokázali domluvit, jak tě okradou. Bylo jich třeba sto a sto lidí se nedomluví. Když jsem zastavil a chtěl se napít obyčejnýho čaje, hned se jich objevilo dvacet. Jinak, s těma prachama, měl jsem jich sice hodně, ale neutrácel jsem. Hotel byl první až v Pekingu, chtěl jsem si s tou cestou poradit bez hotelů, i když byly za babku. Spal jsem za městama.
Jenže města jsou někdy pěkně velký…
No právě, to se mi jednou stalo. Dojel jsem ve čtyři odpoledne před nějaký baráky, že se vyspím, až to projedu. Jenže, na kraj města jsem se dostal po dvanáctý hodině v noci. Tam jsem se plácnul u zavlažovacího kanálku a vyspal jsem se do rána. Mohlo to být město pětkrát větší než Praha. Pak už jsem si na to dával majzla.
Byl to jeden velkej malér.
Napadlo mě, vzal jsi někdy na cyklocestu i ženu?
Jo.
A jaký to bylo?
Né, neexistuje brát s sebou ženskou. Udělal jsem to asi dvakrát. Ber to tak, kolik ti ujede za den. Když jsem jezdil tak 160 km za den, co ona by tam udělala? Vyplivla by plíce, rozplakala by se a obrátila by to zpátky. Většinou jsou schopný ujet s bagáží tak 70 km. Nemůže to bejt dobrý. Ani s chlapem to nemůže bejt dobrý! Hned na konci Kazachstánu jsem narazil na jednoho Číňana, co chtěl jet stejný směr. Namaloval jsem mu na zem, že chci jet aspoň 130 km za den. On neustále naznačoval, že je vedro a že fouká vítr… Vymlouval se, ale nakonec jsme se spojili.
Jak jste to spolu zvládali?
Já jsem měl na kole tachometr. Takže, když Číňana odpoledne zajímalo, kolik jsme ujeli, ukázal jsem mu o třicet míň. Vždycky jsem ho ráno po 30 kilácích vynuloval. Jenže, asi po šesti dnech, kdy jsme se společně dostali do Urumči, začal studovat mapu, spočítal si rozdíl a byl zřetelně naštvanej… (směje se) Odhalil můj švindl – jezdili jsme 135 denně a on chtěl jezdit 100 km denně.
Opustil mě, takže jsem přišel o mapu. Tu mojí jedinou mi ukradli ještě v Rusku. Povedlo se mi u někoho vyžebrat takový malý knižní autoatlas. Nemysli si, že to je nějaká bomba podle něho jet. A ještě bacha, největší průšvih byl ten, že když přejíždíš z jednoho území na druhý, tak nevíš, která stránka na to navazuje. Pořád jsem listoval a podle tvaru hranic regionů jsem se to snažil skládat a nějak se k tomu dobrat. To byl pro mě velkej malér.
V Urumči se mi podařilo sehnat čínský autoatlas. Přečtli byste v tom něco?
Sto lidí se nedomluví, jak tě okrást. To je prostě Čína.
Jak se ti jelo v Číně samotnýmu?
Hned první den jsem zabloudil a po padesáti kilometrech jsem dojel do nějakejch polí. Slepá cesta. Tak jsem se vrátil a už jsem jel po normální silnici. Jeden velkej průšvih.
Na fotkách z cesty trochu připomínáš Číňana.
Jo, často mě měli za Číňana. Když mě viděli, tak mi říkali „ljuda“. Pak jsem se ptal kamarádky, co to znamená. „Ahá, oni ti říkali LI JOUDA!“ Smála se. To prý znamená cizinec, ale mysleli to v rámci celé Číny. Měli mě za nějakou jejich východní národnost. Možná jsem trochu mixlej Čingischánem. (směje se)
Lidi ti nepomohli?
Né, to vůbec né. Nechápali mě. Když se jich ptáš, třeba: „Co to stojí?“, tak to je: „Do šao čijen?“ No, ale vůbec ti nikdo nerozumí, prostě nikdo ti nerozumí. A jakmile jdeš na Číňana třeba Česky, on takhle vezme dlaň a teď ti to začne čmárikovat. Samozřejmě, ty víš prd a oni ani nevědí, odkud jsi. To se tam řeklo: „ČeK sl vaK“ s důrazem na „k“.
Uvědomil jsem si, že když jsem jel s Číňanem, tak jsem dosahoval daleko lepších cen melounů. On se optal, řekli mu cenu a zaplatil málo. Pak, když mi ujel, tak už jsem se musel starat sám. Dojel jsem k políčku a chtěl jsem meloun. Vytáhl jsem jeden juan, což byly čtyři kačky, a mával tím prodavačce před obličejem. Ona furt něco ječela. Nakonec mně dala meloun, ale pořád něco řvala. Já jsem ho tam hned lžící vydlabal, odložil slupku na poli. Ona furt řvala, a tak jsem za jejího řevu odjel.
“Pak jsem si řekl, že už s nima nemůžu jednat takhle rozumně… “
Co nebezpečí cestou do Pekingu?
Jednou mě tam napadl Číňan zezadu. Vyjížděl jsem z města do kopce a najednou jsem byl omráčenej. Jevilo se mně, že se na mě zřítily izolátory z elektrického napětí. Z kola jsem nespadl, ale byl jsem fakt omráčenej. Otočil jsem se a on už zdrhal mezi domkama. Ten blbouš zedadu přiběhl a majznul mě cihlou.
Zajel jsem do Červeného kříže k doktorovi, hned se začali srocovat další čumilové a přiběhl i policajt. Ten když zjistil, že se se mnou nedomluví a že žiju, tak zase odešel. Doktor mně to zašil – posunkama jsme se domlouvali, jestli mně má ovázat hlavu. Moira mi na těle udělala krunýř z krve, ale trval jsem na tom, že hlavu ovázat nechci. Dal mi tam šest stehů a řekl, že za šest dní se mají vyndat.
Za šest dní jsem našel dalšího doktora. Toho jsem ale probudil a jak byl rozespalej, tak jeden steh přehlédnul. Ten poslední pak začal tak ukrutně bolet a hnisat, že jsem musel sehnat ještě třetího felčara.
Asi jsi byl skvělá atrakce…
Hm. Vyjel jsem z toho města a hned se přidružil Číňan. Začal štěbetat. To už jsem jich měl dost! On na mě pořád něco mlel. Tak jsem zrychlil. On zrychlil. Tak jsem zpomalil. On zpomalil… “Jeď!” ukazoval jsem mu. Neexistovalo. Pořád něco mlel. Řekl jsem: “Ne!” Předním kolem jsem mu zablokoval cestu, zastavil jsem. On zastavil… Jednu jsem mu vypálil, sedl na kolo a už upaloval domů.
Pak jsem si řekl, že už s nima nemůžu jednat takhle rozumně… Píchnul jsem zadní kolo. Hned jsem začal sušit vlhký stan a opravovat to. Samozřejmě na silnici, kde nikdo nebyl, se najednou začali srocovat. Takže jsem vyběhl, popadl jsem šutr a na zem jsem jim naznačil čáru, za kterou nesmí chodit. Nasekal jsem je za čáru – věděli, že za ní se nesmí. Na zídku mohli. Za chvíli přijeli nějaký papaláši v černý limuzíně, vystoupili a šli ke kolu a ke mně. Hned jsem k nim přiběhl a zastrkal jsem je taky za čáru. Trochu se divili, ale místní jim to vysvětlili. Samozřejmě se naštvali a hned odjeli…
Pak už jsem toho měl dost a udělal na zemi kamenem čáru. Číňani rychle pochopili, že za čáru se nesmí… “
Tehdy jsi mi vyprávěl, že jsi během cesty našel i mrtvolu.
Bylo to na hlavní silnici, kde každých dvacet minut jezdili policajti. Hned u krajnice. Zajímalo mě, jak dlouho tam leží. Naběhl jsem tam, odkryl jsem ho a vidím housenky. Už byl pěkně prožranej, tejden tam musel ležet. Tou dobou už jsem byl se sešitou hlavou. Meditoval jsem nad tím, že kdyby mě ten blbouš tou cihlou praštil tak, že by mě zabil… Co se se mnou stane? To je jasný, nechaj mě tam takhle ležet a seberou mi kolo. Nikoho to nezajímá. Nikoho.
Co ti ještě zůstalo v paměti?
Třeba to, když jsem viděl desetitisíce Číňanů, jak makají na silnici. Něco neuvěřitelnýho. Všude tam lítá nehašený vápno, který se ti vyhasí v plicích. Jeden vedle druhýho, spoustu kilometrů. Vpravo po silnici jsem měl jet já. Na to jsem se jim samozřejmě vykašlal, to bych přišel o plíce. Jel jsem po krajnici a řval na ně, ať uhnou.
Na hlavní silnici ležela mrtvola a každých dvacet minut okolo jezdili policajti. Hned u krajnice. Nikoho to nezajímá. Nikoho.
Proč jsi vlastně zvolil lehokolo?
Viděl jsem ho u jednoho chlapíka ve Francii, který mě tím kdysi předjel. To jsem jezdil ještě na klasice a už jsem byl hodně rozjetej. Na odpočívadle jsem od něj pak vyzvídal, proč je tak rychlej. On říkal, že proti němu nemám šanci. Zkusil jsem to ještě jednou, ale fakt jsem se vůbec nechytl.
V čem je lepší?
V průměru to jezdí pomaleji, ale jezdíš pohodlněji, takže vydržíš víc. Nebolí tě zadek, nebolí tě ruce, nebolí tě za krkem… Bolí tě jen nohy. Takže celej den můžeš jet naprosto pohodlně. A hlavně – díváš se po krajině, nemáš zakloněnou hlavu nahoru. Cestou do Číny jsem měl průměrnou rychlost asi 15 kilometrů za hodinu. Za den jsem jezdil v průměrně 160 km denně. Maximum jsem měl 204 kiláků.
Měl jsi vychytávky, jak ušetřit cestou sílu?
Často jsem jezdil za motorovýma tříkolkama nebo za traktorama. To si ani nedovedeš představit, ale když jede traktor naloženej slámou, utvoří mu to nahoře hranu a ty za tím jedeš jako ve vzduchovým pytli. Valí tak 18 km za hodinu. To jelo samo! On rychleji jet nemohl a já taky ne. (směje se)
Jak jsi to jel vlastně dlouho?
Skoro čtyři měsíce. Z toho dva měsíce na kole od rána až do tmy. V Číně jsem musel jet vždycky do tmy. V šest hodin ráno už se kolem mě shlukovali. Takže za tmy jsem stavěl stan – to nevylejzali, naučil jsem se to bez baterky. A ráno v šest jsem se balil. Byl jsem silně nedospalej a silně naštvanej, že jsem byl takhle omezenej. Do Pekingu jsem dojel 24. září, to už byly kratší dny.
Lehokolo šetří zadek a krk.
Takže s lidmi ses v podstatě moc neseznámil.
Jeden člověk uměl anglicky, to bylo ještě v pouštní oblasti. Tím to končilo. Pak už tam nikdo nebyl.
Jak na tebe působila samota?
Jó, pohoda. To mně nevadilo.
Jak se Číňani dívají na životní prostředí?
Všiml jsem si, že sbírají plastový láhve do sběru – za to měli prachy. Nebrali jim tam ale plastové etikety, takže ty oddělovali. Pak vidím blízko pole chlapa s vozíkem. Stál na korbě, vzal vidle a vyhazoval do větru ty plastový nálepky. Házel to ven a vítr to rozmetával po těch polích. To jsem čuměl.
Co ve městech?
Když už jsem dojel skoro k Pekingu a viděl jsem ty jejich říčky, který tam protejkaly v předměstí… To jsi v životě neviděl. Stoka. Zaflákaný vším možným. Číňan na to kašle. Dokud není doma, tak ho to vůbec nezajímá. Jeden obrovskej malér.
Peking je sevřenej různejma továrnama, který vypadaj tak odpudivě! Nevíš, co tam je. Když vidíš, že tam maj smog a když čteš, že místní děti neví, jak vypadá modrá obloha a co jsou to hvězdy… Už chápeš, o čem je řeč.
Třeba tady se jim vyklopilo auto – to bylo docela běžný. Teď se dívej, to musely být nějaký kyseliny. Teď to takhle teklo a já si říkal: „Sakra, kde to přejedu?“ Oni byli v pohodě, nemohli sice dýchat, ale všichni se tam seběhli si to prohlédnout. Podívej se na ty tváře…
Jak vzpomínáš na závěr cesty?
V Pekingu jsem pak přijel ke svojí známé a jako první jí říkám. „Kdyby v Číně byla obrovská katastrofa, zahynulo spoustu lidí a někdo by za mnou přišel a řekl, ať přispěju… Ani juan! Ani korunu bych jim nedal. Něco tak úděsnýho, to jsem nikdy nezažil.“
