Pískovcové skály
„Skočím to pro Tebe. Ale jen jednou.“ “S TĚMA SKOKAMA TO BYLO VŽDYCKY STEJNÝ. ŘÍKAL JSEM: HELE, SKOČÍŠ TOHLE? TAK, SKOČÍM TO… ALE JEDNOU.” FOTOGRAF KAREL VLČEK VYPRÁVÍ, JAK MANIPULOVAL LEZCE. Fotil jsem pískovcové lezce a skokany od šedesátých let do sametové revoluce. „Byl jsem velký manipulátor, a když jsem něco chtěl, tak jsem toho […]
"Skočím to pro Tebe. Ale jen jednou."
“S TĚMA SKOKAMA TO BYLO VŽDYCKY STEJNÝ. ŘÍKAL JSEM: HELE, SKOČÍŠ TOHLE? TAK, SKOČÍM TO… ALE JEDNOU.” FOTOGRAF KAREL VLČEK VYPRÁVÍ, JAK MANIPULOVAL LEZCE.
Fotil jsem pískovcové lezce a skokany od šedesátých let do sametové revoluce. „Byl jsem velký manipulátor, a když jsem něco chtěl, tak jsem toho dosáhl,“ říká ve svém pražském suterénním studiu, kde tiskl fotky. Když byl přeskok lehčí, nutil lezce skákat tam a zpátky. Například Tomáš Čada pro něj musel přeskočit z Milence na Milenku v Adršpachu hned osmkrát, kopie byly drahé a Karel potřeboval osm originálních diáků. Často je posílal do západních časopisů.
Rozebíhá se, odráží a skáče. Letí v pozici, která nemá s lezením nic společného. Chytá se rukama na druhé věži. Vzápětí do ní narazí kyvadlo jeho nohou. „A jak si odkopne ty nehty, tak je to taková bolest, že se pustí,“ popisuje Karel Vlček jeden z nejtěžších přeskoků na českém písku. Jistič navíc dává málo lana, a tak se dalším kyvadlem stává lezcova hlava. Naráží do věže, ze které skákal. Kolem zkrvavělého mladíka se sbíhá dav a fotograf pracuje dál…
Fotil jsi vůbec reálné situace, nebo bylo všechno na přání?
Nic není reportážní. Na všem jsme se dohodli. Většinu přeskoků jsem dělal tak, že jsem se domluvil dopředu, třeba s Joščíkem Hradeckým. To byl tehdy extrémní lezec. Říkám mu: „Hele, já bych potřeboval ještě něco na Janebovce.“ „Dobře, tak jdeme na Janebovku.“ Jinak Joščík pak emigroval a dělal Pavoukovi (slovenský horolezec Pavol Pochylý pozn. aut.) podporu na Eigeru. Na chodníčku tam uklouzl a zabil se. Lezl třeba Údolního Kapelníka (VIIIb, pozn. aut.), pak si ho dal bez špagátu. V Údolním Káplu jsem udělal i svoji první fotku ve zdi, lezl to Ota Novák. To bylo poprvé, co jsem se pověsil s foťákem, 1969..
Takže si většinou něco vymyslíš a pak tam někoho pošleš?
Jo, třeba v Tatrách se to opravdu dělá tak, že jdu po chodníku a vidím, že je tam nějakej výkroj a není vidět, že je to dva metry nad zemí, tak ho tam naženu… Šel jsem po magistrále a proti mně Ondra Pochylý. „To jsem rád, že tě vidím,“ říkám mu, „hele, natluč tam něco a pověs se tam.“ Já jsem ho fotil z chodníku, on byl dva metry nad zemí. Takhle se to dělá.
Začal jsi nejdřív fotit nebo lízt?
Lízt. Vzali mě do Skaláku, ať si vytáhnu Blatník. Dali mi k tomu nějakou holku. Pak říkali: „Tak Blatník jsi vylezl, teď si dáš Podmokly.“ Tý holce dali rukavice proti spálení rukou, protože si mysleli, že spadnu. Za čtrnáct dní jsem se rozhodl zkusit Kouřovku (VIIb pozn. aut.). Z ní jsem pod prvním kruhem schrastil na zem a pak jsem si říkal, že ne, že se přesunu na bezpečnější konec lana. Lezl jsem hodně s Petrem Schnablem, on to tahal. Lepší konec je vždycky dobrej, obzvlášť když jsem pak hlavně fotil.
